Divoké zákruty životní i profesní cesty nestora oboru DDD Štěpána de Wolfa

Jakoby životní zvraty jeho otce, původem vojáka nizozemského námořnictva, předznamenaly i spletitou cestu Štěpána de Wolfa. Jeden ze zakladatelů Sdružení DDD v rozhovoru vypráví například o tom, jak se díky náhodě dostal k DDD službám, jak prováděl deratizaci po velkém zemětřesení v Arménii, jak rozjížděl podnikání s úvěrem a bez zaměstnanců nebo proč se učil ve Velké Británii mýt okna. V závěru se k rozhovoru připojil také Jan Prokop, který má ve společnosti de Wolf Group na starosti distribuci přípravků, a společně jsme rozebírali třeba to, jak se za poslední desítky let změnilo spektrum škůdců nebo jak se lidé staví k chemii a kypřicímu prášku proti štěnicím.
 

Vaše příjmení de Wolf zní cizokrajně. Myslel jsem si, že jste Nizozemec nebo Belgičan, ale mluvíte česky bez přízvuku. Jaké jsou vaše kořeny? 

Štěpán de Wolf (ŠdW): Můj otec se narodil v Amsterdamu, byl vojákem u nizozemského námořnictva a sloužil v koloniích. Na začátku druhé světové války ale Hitlerova armáda obsadila Nizozemsko, holandští vojáci se museli vrátit a pracovat jako pomocné síly pro Němce. Můj táta musel jít koncem války s německou armádou do Prahy. Když tam vypuklo 5. května povstání, Holanďané odevzdali výzbroj, seděli v hospodě a čekali, až to skončí. Táta se pak vrátil zpátky domů do Nizozemska. Tam ale vojáky, kteří museli pracovat pro Němce, zavírali. Navíc byl tehdy v Nizozemsku velký hlad, protože Němci brali za války lidem potraviny a dobytek, a nedostatek jídla tam byl i po válce. Proto hodně lidí odcházelo do zahraničí. Jeden můj strýc utekl s rodinou až do Austrálie. Táta také utekl a šel na východ do Česka, protože to tam trochu znal a líbilo se mu tam. Došel do Chebu, kde bydlela moje máma. Tady se seznámili a tak jsem vznikl já.

Takže bydlíte celý život v Chebu, kde máte dnes firmu?

ŠdW: Bylo to trochu složitější. Po druhé světové válce došlo k odsunu Němců z Československa. Protože v Chebu předtím žilo hodně lidí německého původu, najednou se to tu téměř vylidnilo a jezdilo se sem hodně rabovat. Nedalo se tady normálně žít, proto se rodiče rozhodli odstěhovat. Nejdřív šli na sídliště do Ostravy a z ní v rámci dosídlení pohraničí po odsunu německého obyvatelstva dál do Slezska do obce Jindřichov. Tam jsem vyrůstal na statku. Byla ale bída. Rodiče museli vstoupit do JZD, které nefungovalo. Měli jsme málo peněz a nežilo se nám tam dobře. Tak šel táta pracovat na šachtu do Ostravy, kde si ale našel jinou paní. Zůstal jsem s mámou, a když mi bylo tak sedm osm let, vrátili jsme se zpátky na západ do Františkových Lázní. Tam jsem žil asi 30 let a až v 80. letech jsem se přestěhovat se svojí manželkou do Chebu. 

Na jakou školu jste chodil? Měla něco společného s obory, na které se zaměřuje vaše firma?

ŠdW: Miloval jsem železnici, takže jsem chtěl jít na železniční průmyslovku, ale protože jsem byl vzpurný, nepustili mě na ni. Táta mi vždycky říkal, že jsem de Wolf a ne “jen” Wolf. Když na mě v 9. třídě učitel, starý komouš, pořvával “Wolf, k tabuli”, tak jsem zůstal zarputile sedět. Proto mi pak dal čtyřku z fyziky a já musel do učebního oboru. Šel jsem se spolužákem na školu do Českých Velenic, kde jsem se vyučil zámečníkem kolejových vozidel. 

Zároveň mě bavili koně. Od 13 let jsem chodil do jezdeckého oddílu. Dostal jsem se k trenérovi Jirkovi Štanclovi, což byl herec z Prahy, který hrál třeba ve filmu Romance pro křídlovku. Ale protože měl jiné názory, tak ho z Prahy vyšoupli. Dostal se do Chebu, kde hrál v místním divadle, a také se točil kolem koní. 

Mezi koni jsem strávil téměř 30 let, byla tam vynikající parta. To byla nádherná léta. Jezdil jsem parkury a dosáhl jsem někdy i na dobré umístění. Bohužel vše skončilo privatizací po roce 1991, kdy nám podvodníci jezdecký areál rozkradli, koně vyhnali a byl konec. Měli zájem o pozemky areálu jezdeckého oddílu, na kterých chtěli postavit hotel. To se jim povedlo. Policie případ vyšetřovala, ale nakonec jej odložila.

U koní jste pracoval, nebo to byl jen koníček?

ŠdW: Jak se to vezme, vlastně oboje. Po škole jsem pracoval v železničním depu a měl jsem dělat zácviky na strojvedoucího, ale nelíbilo se mi tam, a tak jsem dal výpověď. Potom jsem šel pracovat na jízdárnu. Tam jsme provozovali nákladní autodopravu, abychom uživili koně. Chvíli jsem tam jezdil jako závozník, ale pak jsem musel na vojnu a dostal jsem se k železničnímu vojsku v Bohumíně a do dílen v Ostravě. Když hledali posunovače do Plzně, okamžitě jsem se přihlásil, a dostal jsem se tak blíž k domovu. Na vojně jsem si udělal řidičák na náklaďák, po návratu do civilu jsem se vrátil na jízdárnu a jezdil jsem s vejtřaskou (starý typ nákladního auta Praga V3S). Vydělával jsem slušně, ale většina peněz šla na koně a na opravy areálu. Sice jsme patřili pod ČSTV, ovšem moc nám nepřispívali, tak jsme se museli postarat sami. Ani ne za rok nám soudruzi autodopravu zakázali, protože nechtěli polosoukromé dopravce.

Pak jste se dostal k práci v místních komunálních službách. Jak k tomu došlo? 

ŠdW: Když jsem tehdy ztratil práci a hledal jinou, přišel za mnou soused, který dělal pro místní komunální podnik v Sokolově, a nabídl mi brigádu – výpomoc při deratizaci v kanalizacích. Nakonec mě tam vzal na trvalo. Po čase ale soused dostal infarkt a musel skončit. Nevím proč, ale za svého nástupce navrhl řediteli mě, tak jsem převzal vedení okresního střediska deratizace na komunálním podniku v Sokolově. Zároveň jsem v té době pět let večerně studoval strojnickou průmyslovku. 
Postupně jsem zjišťoval, že deratizace se ve stávajících podmínkách nedá dělat pořádně. Tak jsem jezdil často do Plzně radit se s doktorem Jiřím Ledvinkou, což byla v oboru velice známá a respektovaná osobnost. Díky některým změnám, které jsme pak zavedli, jsme slušně zvyšovali výkonnost střediska DDD.

Co vám tenkrát doktor Ledvinka poradil? 

ŠdW: Hlavně že je potřeba hledat jiné, funkčnější přípravky, které nám tehdy dost chyběly. 
Také nám chyběly ochranné pracovní pomůcky, přitom jsme pracovali s jedy, jako byl například Kumatox nebo Metation, který nám ukapával v autě. Neměli jsme ani respirátory, šlo prakticky o život. Tlačil jsem na vedení, dával zlepšovací návrhy a nakonec část z nich přijali. 

Mimo jiné přijali i návrh na zrušení ceníku za provádění služeb DDD, kdy se deratizace účtovala podle hmotnosti položených nástrah a dezinsekce a dezinfekce podle plochy  postřiků. To vedlo k necílenému rozhazování chemikálii. Můj zlepšovací návrh byl postaven na dohodnuté roční ceně, úkolem pracovníka DDD bylo hubení cíleně s minimálním množstvím materiálu a bez stížností zákazníků. Po schválení tohoto zlepšováku došlo k obrovské úspoře chemikálií, které někdy končily zbytečně v přírodě. Dostal jsem za to tenkrát hodně slušnou odměnu.
 

---

Štěpán de Wolf st.
Narodil se v roce 1950, jeho otec pocházel z Nizozemska, matka žila v Chebu. Vyučil se zámečníkem kolejových vozidel a později vystudoval při zaměstnání střední průmyslovou školu strojnickou. Pracoval v komunálním podniku v Sokolově, kde vedl středisko deratizace a dezinsekce. Ještě před sametovou revolucí organizoval první oborové konference a založil krajské sdružení DDD středisek. Po roce 1989 začal podnikat, vytvořil firmu DE Wolf 3xD (dnes de Wolf Group) a byl také u založení celostátního Sdružení DDD, kterému ze začátku předsedal. Jeho firma se dnes zabývá vedle DDD služeb a prodeje přípravků i úklidovými pracemi, čištěním aut, prodejem úklidových strojů a rohoží a provozuje pohřební služby. Před třemi roky předal Štěpán de Wolf st. provozní vedení své firmy synům – Štěpánovi ml. a Petrovi.

---

Existovalo tenkrát v komunistickém období nějaké sdružení podobné tomu dnešnímu?

ŠdW: Ano. Nejprve jsme vytvořili sdružení středisek DDD v rámci komunálních podniků v kraji. Došlo k tomu tak, že mi doktor Ledvinka poradil, ať zorganizuju oblastní setkání, dneska by se řeklo konferenci, a že mi na ni dohodí velkého odborníka, doktora Václava Rupeše, a zástupce západních firem, které prodávají přípravky na deratizaci a dezinsekci, jako byl Bayer, Ciba-Geigy apod. Tuhle konferenci jsem nakonec zorganizoval v Horním Slavkově. Byla dvoudenní a vystoupila na ní spousta odborníků. Do té doby nikdo nic podobného neorganizoval. Existoval jen základní kurz DDD, ale další potřebné informace z entomologie, biologie nebo chemie se k nám nedostávaly. Tou konferencí se to změnilo. 

Povolilo vám vedení i nákup biocidů od západních firem?

ŠdW: Ano, postupně jsme získali možnost kupovat lepší rodenticidy a insekticidy ze Západu. Bylo ale těžké získat devizy na nákup. Požádal jsem o to ředitele našeho komunálního podniku, který mě poslal na krajský úřad. Západní zboží tehdy muselo jít přes podnik zahraničního obchodu. Přišel jsem tam za soudružkou. Tvářila se hodně nepříjemně a ptala se, co chci. Vysvětlil jsem jí, že potřebuju peníze na nákup přípravků proti škůdcům, do nemocnic, bytů apod. Ona mě ale odmítla. Tak jsem jí odpověděl, že v pohodě, že to jenom oznámím ve Františkových Lázních na ředitelství lázní, které jim posílá devizy od německých turistů. A že to asi řeknu i na Sokolovské uhelné, která jim také posílá peníze. “Vy si pak s nimi vyříkejte, že nechcete dát jejich peníze na přípravky, které slouží zdraví pracujícího lidu.” Soudružka zamžikala očima, pak vzala tužku a podepsala. 

Tímto způsobem jsme dál vylepšovali a rozšiřovali naše DDD služby, až mělo naše středisko kolem 20 zaměstnanců, vlastní vozový park a poměrně velké strojí vybavení. Také jsme spolupracovali s biochemickým závodem JZD Slušovice na přípravku na komáry Moskitur.

Jak se pak rozrůstalo vaše tehdejší sdružení? 

ŠdW: Do našeho krajského sdružení se začali hlásit i lidé z dalších krajů. Kolegyně, vedoucí pobočky Českého svazu vědeckotechnických společností v našem sokolovském podniku, mi proto doporučila, abych zorganizoval celostátní sdružení středisek DDD, která fungovala v rámci komunálních podniků. Setkal jsem se s jejich vedoucími, myšlenka je nadchla a začali jsme se scházet pravidelně. Zmíněná kolegyně mi pak dala tip na inženýrku Pavlu Davidovou z centrály ČSTVS. S ní jsem začal řešit v roce 1989 oficiální založení celostátního Sdružení DDD, ale přerušila to sametová revoluce. 

Co se dělo pak dál po tomto roce? 

ŠdW: Ještě bych chvíli zůstal v roce 89, protože v té době jsem zažil pár zajímavých a dobrodružných akcí. Bylo to divoké období. Koncem roku 1988 došlo k velkému zemětřesení v Arménii a v březnu dalšího roku jsem tam letěl ještě s dvěma kolegy na výpomoc. Sovětské vojenské letadlo nás na Ruzyni naložilo spolu s tunami rodenticidních granulí Lanirat, s autem a vlekem a letěli jsme do Jerevanu. Asi měsíc jsme tam prováděli deratizaci a školení personálu v postižených oblastech. Byla to obrovská katastrofa – desítky tisíc mrtvých a spousta zbořených domů. Ani na to nechci vzpomínat. 

Velmi dobrodružný byl i návrat domů. Jeli jsme po silnici volhou s přívěsem přes Ázerbájdžán a Gruzii, kde v tu dobu zuřily občanské nepokoje, a dále přes zasněžený Kavkaz a Rusko. Cesta trvala pět dní. Nejkrásnější zážitek byl v Kolibě pod Tatrami, když jsme si konečně v klidu dali dršťkovou polévku a báječné rohlíky. 

A když jsem se vrátil, přišel za mnou náměstek komunálního podniku s tím, že ho oslovil klient z německého Regensburgu, kterému dodávali do pivovaru pivní stoly. Ten tvrdil, že dováží pivo na Rhodos a že tam hledají někoho, kdo by jim pomohl zlikvidovat komáry, kteří je tam trápí v obrovském množství. My jsme se uměli s komáry vypořádat, tak se nakonec dohodlo, že na Rhodos pojedeme na dezinsekční zásah. Byla to anabáze. Jeli jsme naší volhou přes Rakousko a Jugoslávii do Řecka, kde jsme na Rhodosu nakonec strávili skoro měsíc. Cestou nás dvakrát málem zatkli. Dva kolegové museli zůstat s dezinsekčním materiálem v přístavu Pireus, než se nám na Rhodosu podařilo získat povolení k přepravě na ostrov. Pracovali jsme tam pak na hotelech a v rodinných domech, dělali jsme velkoplošné postřiky a hledali zdroje množení komárů, které jsme likvidovali. 

Na Rhodosu byl s námi nějaký Řek, který všechno domlouval, a Němec, který to kasíroval. Jenže Němec se po pár týdnech najednou ztratil, odjel i s penězi a nechal nás tam jen tak. Ten Řek byl ale slušný, dal nám nějaké peníze a mohli jsme se vrátit domů. Rok 1989 byl opravdu náročný. 
 

ZE STÁTNÍHO DO VLASTNÍHO A NA ŠRÍ LANKU
 

Jak potom došlo k založení vaší firmy?

ŠdW: Po sametové revoluci šla komunální střediska do privatizace. Řekli nám, že buď si naše středisko deratizace, dezinsekce a dezinfekce koupíme, nebo si nás koupí někdo jiný. Řešil jsem se zaměstnanci, co dál. Vymysleli jsme společné eseréčko, ale nakonec jsme se nedohodli, tak jsem to koupil sám na sebe a oni zůstali jako zaměstnanci. Měli slušné výplaty, ale když viděli finální ceny pro zákazníky, řekli si, že nedostávají dost. Většina z mých zaměstnanců se trhla a začala rozjíždět vlastní podnikání. Tenkrát to bylo jednoduché, protože obor nebyl tak regulovaný jako dnes. Nakonec jsem tedy zůstal téměř sám, jen s dvěma třemi lidmi a úvěrem na provozovnu v Sokolově. 

Jak jste se z toho dostal?

ŠdW: Vzpomněl jsem si, že mě nedlouho předtím oslovila jedna německá firma, která provozovala úklidovou službu a k tomu DDD. Chtěli, abych vedl jejich novou pobočku v Československu, což jsem odmítl, protože už jsem nechtěl pracovat pod dalším šéfem a dohadovat se s ním. Tak jsem se rozhodl, že zkusím podobně jako ta německá firma rozšířit služby o úklid, protože kde je špína, tam se často vyskytují škůdci, ale také je potřeba tam uklidit. Pomohl mi kamarád, který mi dohodil první větší zakázku – úklid v chemických závodech v Sokolově. A uklízíme tam dodnes. 

V 90. letech jsem zaměstnával přes 500 lidí, uklízeli jsme nemocnice, velké podniky apod. Nástupem zahraničních úklidovek jsme ale o řadu zakázek přicházeli. Oni měli větší know-how a peníze na úplatky.

Na obrázku zleva Štěpán de Wolf a Jan Prokop.
 

Člověk si řekne, že uklízet je jednoduché, že se to naučí každý. Je to tak?

ŠdW: Není. Museli jsme třeba zjistit, jaké stroje se na to mají používat, aby se práce zrychlila a vydělávala. Jezdili jsme proto po různých zahraničních výstavách. Byli jsme třeba na obrovském veletrhu úklidové techniky v Amsterdamu, kde se mi podařilo získat zastoupení prodeje úklidových strojů několika zahraničních firem. Také jsme prodávali a stále prodáváme různé další výrobky, třeba prací nebo gumové rohože, chemické produkty pro úklid, hygienický papír apod. Otevřel jsem obchod Vše pro čistotu a hygienu a dodnes máme mnoho zákazníků.

Prý jste zkoušeli dovážet i něco ze Šrí Lanky?

ŠdW: Ano. Původně jsme začali dovážet gumové rohože z Holandska, ale zaměstnanci majiteli rozkradli firmu, takže jsme se najednou ocitli bez dodavatele. Věděli jsme, že se ty rohožky vyrábějí na Šrí Lance, a chtěli jsme je zkusit dovážet napřímo. Tenkrát nebyl internet, ale měl jsem v Holandsku známého, kterého jsem požádal, aby mi našel na Šrí Lance výrobce. Objevil tam firmu Arpico a sehnal nám jejich faxové číslo. Odpověděli, že se můžeme setkat hned příští týden na výstavě v Petrohradu. Jenže tenkrát nebylo možné jen tak se sebrat a jet do Ruska. Potřebovali jsme vízum. V Karlových Varech bylo zastoupení ruského velvyslanectví. Řekli mi tam, že vízum bude trvat měsíc. Vzpomněl jsem si ale na člověka, který kdysi koordinoval z ruského velvyslanectví v Praze tu akci po zemětřesení v Arménii. Tak jsem se na něj odvolal a řekl jsem na zastoupení ruského velvyslanectví ve Varech, že pokud nedostanu rychle ruské vízum, zavolám mu. Chvíli se vyptávali, jak ho znám nebo jak budu v Rusku dlouho, a pak mi dali razítko. V Petrohradu jsme se potom potkali se Šrílančanem Sunilem Peirisem a domluvili jsme obchod, který trvá až do dneška. 

Jak jste se dorozumívali? Anglicky?

ŠdW: Měl jsem s sebou bratrance, který uměl anglicky a všechno tlumočil. Anglicky jsem tenkrát neuměl a holandsky jen sprostá slova. Asi po roce jsem letěl zase na Šrí Lanku a měl jsem s sebou jednoho zaměstnance, který uměl anglicky, prošli jsme si fabriku a bavili jsme o dodávkách. Ale štvalo mě, že nerozumím a musím mít tlumočníka, tak jsem začal chodit na výuku angličtiny. Nejdřív dva roky v Chebu, ale to bylo k ničemu, tak jsem se přihlásil na měsíční kurz intenzivní angličtiny v kanadském Vancouveru. Od té doby se anglicky dorozumím, i když to není na pořádné obchodní jednání. Ale na běžnou komunikaci to stačí. Díky tomu jsem se pak v Amsterdamu seznámil s jedním Američanem, který prodával úklidové stroje, a ten mě pozval do USA. S manželkou jsme je potom celé procestovali. 

Vrátíme se ještě k celostátnímu sdružení DDD, které jste se snažil založit ještě před listopadem 89. Sametová revoluce to přerušila, ale pak se proces obnovil.

ŠdW: Ano, po pár měsících jsme to začali s Pavlou Davidovou dál organizovat, v listopadu 1991 jsme se sešli v Berouně na ustavující schůzi a já jsem se stal prvním předsedou Sdružení DDD. Byla tam i spousta nových lidí, kteří začali dělat deratizaci až po revoluci, a to včetně Slováků, kteří se ale po rozdělení Československa odtrhli. Krátce poté jsem prosadil založení mistrovského kurzu pro vedoucí pracovníky v DDD. Sám mám diplom z absolvování tohoto kurzu s číslem 1 z roku 1994. 

Jak dlouho jste byl předsedou sdružení?

ŠdW: Jenom asi rok nebo dva. Už jsem to potom nestíhal, protože jsem měl spousty aktivit, a také jsem často jezdil na Šrí Lanku. Se Sunilem se kamarádíme dodnes. Je to zajímavá osoba. Býval plukovníkem výsadkářů na Šrí Lance, studoval vojenskou akademii se členy britské královské rodiny a byl prý i u tajných služeb. Vojenskou dráhu ale ukončil a stal se šéfem exportu firmy Arpico. Teď už je v důchodu, ale dodnes spolu naše firmy obchodují. Tenkrát jsem ze Šrí Lanky odebíral nejen rohože, ale potom i matrace a polštáře z latexu, zázvorovou limonádu, čaje a spoustu dalších věcí. Ze začátku to byl zajímavý byznys, ale pak se v Česku začaly prosazovat velké obchodní řetězce, které měly vlastní dodavatele, tak jsem některé aktivity utlumil. 

Vedle úklidových služeb, DDD a prodeje rohoží a dalšího sortimentu jste rozjel také pohřebnictví. Jak k tomu došlo?

ŠdW: Starosta Chebu v 90. letech František Linda si mě jednou zavolal a říká, že jsou ve městě dvě pohřební služby a že se na ně neustále valí stížnosti. A že prý pro mě dělá zkušený člověk, který dřív pracoval v pohřebnictví, tak ať si otevřu firmu v tomto oboru. Jenže já jsem nic takového nechtěl, měl jsem spoustu jiné práce, on ale tlačil, až jsem rezignoval a zkusil jsem to. A tak máme už 30 let pohřební službu a správu chebského hřbitova. Pohřební službu musíte dělat s pietou a úctou k zesnulým a pozůstalým. Stačí jeden pokažený pohřeb a poškodí to dobré jméno firmy. Je to náročný obor.
 

JAK SPRÁVNĚ MÝT OKNA
 

Která část vašeho podnikání je nyní ta hlavní? 

ŠdW: Jsou to úklidové služby, které už dávno překonaly DDD služby a distribuci přípravků. Důvodem je to, že je dnes na trhu obrovské množství biocidních přípravků a velká konkurence, zároveň se mění legislativa a ubývají účinné látky. U DDD služeb je zase mnohem důležitější cena než kvalita. Pořád máme v regionu velké jméno, ale jsme dražší, protože jsme větší a musíme platit spoustu věcí, jako jsou opravy našeho areálu, domů a strojů, vlastní účetní atd., které malá firma nebo živnostník platit nemusí.

Ale u větších firem se zase uplatňují úspory z rozsahu, můžete nakupovat ve velkém levněji.

ŠdW: To sice ano. Ale jde hlavně o to, že se v DDD službách dnes prosazuje jiný přístup. Musíte zákazníka hlavně přesvědčit slovně, že všemu rozumíte a všechno znáte. Pro mnoho zákazníků je kvůli regulaci důležitější, aby měli pro hygieniky doklad o provedeném zásahu, než jestli ho skutečně zbavíte potkanů nebo švábů. Samotná profese už je někde jinde než dřív, odbornost není tak důležitá, ale my z ní nechceme slevit. Navíc si musíte udržet lidi vysokou výplatou, nebo se trhnou a začnou dělat na sebe. Proto je dnes složité uplatnit se v oboru DDD jako větší firma. 

Jakou roli v tom hraje vývoj, kdy se omezují chemické účinné látky a nahrazují je přírodní látky s velice krátkým reziduálním působením?

ŠdW: To je další věc. Lidé z řad veřejnosti často nechtějí, aby se v jejich prostorách používali chemikálie, ale stále chtějí, abychom je zbavili škůdců, což je potom mnohem složitější. Máme k tomu víc používat pasti, ty jsou ale násobně dražší než v minulosti a lidé se pak diví, kolik musí za zásah zaplatit. 

Na stěně ve vaší kanceláři visí “uklízečské” diplomy. Učil jste se mýt okna?

ŠdW: Musel jsem to své lidi naučit dělat správně. Myli okna špatně a nechtěli změnit své zvyklosti, takže jsme na tom ze začátku prodělávali. Přitom v Holandsku jsem viděl úklidovky jezdit v krásných nových autech a pracovat s kvalitním vybavením. Tak jsem se zapsal ve Velké Británii na British Window Cleaning Academy a za dva týdny jsem se tam naučil pořádně mýt okna. Stejně pak ještě chvíli trvalo, než se přístup mých zaměstnanců změnil a byli ochotní dělat svoji práci jinak. Ale kurz a změna přístupu se nakonec vyplatila. 

Myjete ještě někdy okna?

ŠdW: Ano, občas. Hlavně doma, někdy u dcery nebo pomůžu známým.

Jak se správně mají mýt okna? 

ŠdW: Je to o zručnosti, použití nástrojů a chemie. Jde o to si všimnout, co voda na okenním skle vytváří. Hlavně nedávejte na okna moc vody, musíte použít spíš pěnu. Když jsou na okně čmouhy od much, musíte na to vzít žiletku a pořádně je odstranit. Také musíte umýt pořádně rámy. A hlavně to musíte udělat nejen kvalitně, ale i rychle, protože čas jsou peníze, a když okno budete dělat půl hodiny, tak si nevyděláte. 

Jednateli vaší firmy jsou dnes vaši dva synové, kteří jsou i menšinovými majiteli. Kdy jste jim předal provozní vedení?

ŠdW: Přibližně před třemi lety. 

Kdy pro vás začali pracovat?

ŠdW: Starší syn Štěpán začal od píky, myl okna a pucoval koberce, až se vypracoval, a dnes má jako jednatel na starosti úklidovky a také pohřební službu. Mladší syn Petr, který má na starosti služby DDD a prodej přípravků, začal až o dost později. 

Jezdíte stále do firmy na obhlídku?

ŠdW: Jezdím sem tak dvakrát týdně, projdu se firmou, podívám se, co se změnilo, a dám si tu kafe. Svůj čas ale převážně trávím s manželkou na chalupě v Dolních Pasekách. Mezi moje velké záliby patří cestování, turistika a hlavně cyklistika. S přáteli jsme na kolech dojeli do Amsterdamu, italských Benátek, Hamburku a dalších míst. Když jsem byl trochu mladší, jezdil jsem na soutěže horských kol Král Šumavy, Jizerská padesátka a další. Dnes jezdím na elektrokole a je to super. 
Jsem také dlouholetým členem organizace Rotary International v klubu Rotary Cheb. V roce 2014 jsem byl nominován a následně zvolen Guvernérem distriktu pro Českou a Slovenskou republiku. Tři roky jsem jezdil na školení do USA a zapojoval jsem se do mezinárodních aktivit v rámci Rotary International. 

Dělal jsem v životě spoustu věcí a jsem velmi vděčný své manželce Mirce a dětem za velkou podporu.
 

ŠTĚNICE MÍSTO FARAONŮ
 

Honzo, jak dlouho jste u firmy de Wolf Group?

Jan Prokop (JP): Už je to 26 let, od září 1999. Šéf mě tehdy oslovil, protože mám chemickou školu a v té době přišla změna legislativy, proto potřeboval autorizovanou osobu na dohled nad chemikáliemi. Tehdy jsme začali spolupracovat ve Francii s firmou Mabi a v Německu s Froweinem a pak také s Detia Degesch. Frowein měl několik přípravků, které potřeboval dostat na český trh. Já jsem s nimi spolupracoval a staral jsem se o registrace. 

Distribuujete mimo jiné i přípravky na skladištní škůdce. V letošním průzkumu DDD Servisu se skladištní škůdci umístili v žebříčku podle nárůstu oproti předchozímu roku překvapivě vysoko, na čtvrtém místě. Můžete to podle vašich prodejů potvrdit?

JP: Jsou drobné výkyvy. Ovlivňuje to počasí, množství skladových zásob obilí a další faktory, ale obecně prodej přípravků na skladištní škůdce skutečně stoupá. Nejspíš to souvisí se změnou klimatu, kvůli které je průměrně tepleji a škůdci přežívají daleko líp. K tomu stoupá rezistence. 

Dnes jsou největším problémem mezi škůdci štěnice, švábi a potkani. Jak to bylo tenkrát před rokem 89?

ŠdW: Tenkrát nebyly příliš štěnice, ale byly velké problémy s rusy, třeba v pekárnách a jiných výrobnách potravin. Také bylo dost potkanů a hlavně byl velkým problémem mravenec faraon. Na sídlištích se enormně vytápělo a topení se neregulovala, takže tam bylo vedro a faraonům se velice dařilo. 

A jak se situace změnila ve srovnání s obdobím na přelomu tisíciletí, kdy vstoupil do oboru Honza Prokop?

JP: Když jsem nastupoval do firmy, vyskytovaly se ve velkém blechy, švábovitý hmyz, mravenci faraoni nebo skladištní škůdci, ale prakticky vůbec neexistovaly štěnice. Zasahovali jsme proti nim tak jednou dvakrát za rok. Během dalších deseti let se to úplně překlopilo a dnes je štěnic opravdu hodně. Je to nejspíš způsobené i tím, že lidé začali dost cestovat. V jednu dobu bylo také míň švábovitého hmyzu, ale ten teď zase přibývá. Zásahů proti blechám je nyní velice málo, podobně jako proti faraonům. Portfolio škodlivého hmyz se dost změnilo. 

Jak vidíte budoucnost oboru DDD? 

ŠdW: Škůdci tady byli a budou, takže práce bude dál dost. 

JP: O škůdcích se teď hodně píše v médiích, lidé jsou z nich vystrašení. Stačí, když uvidí broučka, leknou se a volají. 

ŠdW: Zároveň, jak jsem říkal, se lidé bojí chemikálií. 

Jaké jsou důsledky tohoto mixu faktorů?

JP: Lidé jsou z chemikálií vystrašení většinou do té doby, než najdou brouky. Pak je často chytne hysterie a chtějí se škůdců zbavit za každou cenu. V tu chvíli vůbec neřeší, jestli to bude superjedovatým přípravkem, nebo ne. A když zásah skončí, zase začnou přemýšlet o tom, jestli by nebylo lepší použít něco přírodního. Ne že by biopřípravky vůbec nefungovaly, ale často nestačí a pak se musí použít něco jiného. 
ŠdW: Lidé jsou také zblblí různými pseudoradami z Youtube, takže si často myslí, že třeba na štěnice funguje kypřicí prášek apod.

Honzo, vy jste ve výboru Sdružení DDD. Jak dlouho?

JP: Tuším, že to bude přibližně osm let. 

Jak vidíte budoucnost sdružení? Kam směřuje?

JP: Postupně převládá mládí a tak to asi má být. Duší sdružení je ale stále Pavla Davidová, která ho táhne, a zatím si neumím představit, že jednou půjde do důchodu.  

ŠdW: Pavle Davidové patří velký dík za její mnohaletou práci pro sdružení, ale také všem, kteří pomáhali s rozvojem sdružení. Těžko jmenovat všechny, bylo jich mnoho. 

Je otázka, jak celý obor promění různé nové přístroje a internet. Stále ale má a bude mít obrovský význam to, že sdružení organizuje různá setkání, kde se všichni potkají a řeknou si o svých problémech a samozřejmě také posedí a popijí. A hlavně je důležité, že sdílejí informace a vyzvídají, jak co zlepšit. 

Jaroslav Drbálek v nedávném rozhovoru říkal, že po tomto volebním období bude končit, takže asi nastane významná změna ve vedení.

JP: Se mnou to asi bude podobné. 
 

Rozhovor vyšel v čísle 3/2025 časopisu Sdružení DDD. 

Autor: Radek Novotný
Foto: autor
Datum vydání: 15. 10. 2025