Ideální nástraha neexistuje. Škůdci jsou vybíraví a mění se jim chutě jako lidem

Docent Václav Stejskal z Národního centra zemědělského a potravinářského výzkumu (na fotce při přednášce na semináři o deratizaci) komentuje v souvislostech výsledky rozsáhlého průzkumu mezi DDD službami v Česku. 

Z výsledků hlavní části průzkumu o vývoji výskytu škůdců v Česku, který připravila společnost DDD Servis, vyplývá, že se do popředí žebříčku dostali mezi vcelku očekávatelné druhy i skladištní škůdci. Navíc přibližně pětina firem se na ně chce v budoucnu víc zaměřit. Co o tom soudíš? A jaké faktory to ovlivňují?
To jsou zajímavá data. Poptávka po likvidaci skladištních škůdců je spojená s nárůstem fumigací. Po fumigaci je hlad a spotřeba fosforovodíku, například Gastoxinu a Phostoxinu, se za posledních pět šest let zdvojnásobila. Výskyt skladištních škůdců se skutečně výrazně zvýšil. Hlavním důvodem je jednoznačně oteplení klimatu, díky čemuž líp překonávají zimu. 

V jihoevropských státech je to ještě o něco složitější, protože tam se skladištní škůdci množí po delší část roku a mají tam vysokou a častou rezistenci vůči všem třem hlavním typům látek, které se na ně používají. Je patrné, že čím je podnebí v oblasti teplejší, tím víc se musí obilí stříkat či fumigovat a rezistence vzniká rychleji.

Rozporuplné výsledky průzkumu jsem zaznamenal u mravenců faraonů, u kterých respondenti hlásili nárůst i pokles. Jak si to vysvětlit?
Kdysi tu mravenci faraoni byli na všech sídlištích, pak ale jejich počty značně poklesly. Důvodů je několik. Jednak na náš trh přišly tenkrát silné a dobře konstruované nástrahové přípravky. Navíc jsou faraoni relativně „zranitelní“. Žijí prakticky jen uvnitř v domech a dřív byli dost závislí na přetápěných panelákových komplexech a žili podél teplovodních cest. To se ale mění. V panelácích se topí o něco méně a mění se také způsoby vytápění. Místo centrálního zásobování teplem z tepláren se víc používají i jiné způsoby. Další bod zranitelnosti faraonů je jejich centralizace z hlediska vyhledávání potravy. Když najdou nástrahu, která jim chutná, označí k ní ostatním chemickou cestičku. Pak nástrahu zanášejí do hnízda a zničí celou populaci. Naopak třeba rusi fungují víc odděleně – nesdílejí informace o potravě, čímž se vlastně nevědomky chrání, protože potom jedna nástraha nezahubí celou populaci. 

Dnes se ale výskyt faraonů zase lehce zvyšuje. Těžko říct, čím to je. Nejspíš kombinací omezování přípravků, oteplení klimatu či rezervoáry ve vyloučených lokalitách.

Faraoni jsou zajímaví i dalším aspektem. Přijde mi, že se v jejich případě DDD služby víc než u jiných škůdců neshodnou na tom, které nástrahy na ně zabírají. 
Ideální nástraha neexistuje. Běžně jedné části populace může chutnat něco jiného než druhé. Chutě se mohou měnit i v závislosti na ročním období. Spekulovat se dá i o nepatrné variabilitě v návnadových komponentech nástrah. To samé ale platí i u hlodavců. Můžou být velice vybíraví a také se jim mění chutě podobně jako lidem. I člověk má jednou chuť na buřta a jindy si ho nedá. Zároveň může jít o návyky na místní potravu či se hlodavcům střídají různé biologické cykly a tím nejspíš i preference potravy. Bohužel výzkum těchto faktorů zůstává mimo priority výzkumných agentur a ministerstev.
 
Největší nárůst poptávky je podle průzkumu DDD Servisu v Česku po likvidaci štěnic, na dalších místech se umístili švábi s rusy a potkani. Podobné výsledky vyplývají i z dalších průzkumů po světě. Proč se štěnicím tak daří a co k tomu nejvíc přispívá? 
Je potřeba rozlišit mezi absolutním zamořením a nárůstem zamoření. Je zajímavé, že ve Spojených státech v absolutních hodnotách je zamoření štěnicemi daleko větší než u nás, ale zastavilo se na určité hranici. Těžko říct, proč k tomu došlo. V Evropě je množství štěnic dál na vzestupu a asi má potenciál se dál zvyšovat. Může to být tím, že Evropané nyní hodně cestují a štěnice cestují s nimi. Otázkou je, co se bude dít, pokud v Evropě skončí povolení pro další účinné látky, například chlorfenapyr, o čemž se jedná. Potom by se mohl ten strop posunout ještě výš. 

Ve Spojených státech v současnosti dochází k nárůstu zejména u různých druhů švábů a hlavně rusů. To je dané oteplením klimatu, ale i tím, že u rusů došlo k nárůstu rezistence, a to nejen vůči postřikům pyretroidy, což by se dalo čekat. Hlavně malá balení pro běžné spotřebitele už skoro nefungují. Ale vytvořila se tam rezistence i k nástrahám s neonikotinoidy a dalšími skupinami účinných látek, které jsou relativně nové. 

Když už mluvíš o prodeji insekticidů a rodenticidů veřejnosti v USA, překvapilo mě, že je tam tento segment docela detailně regulovaný, zejména u rodenticidů. Přitom americký trh bývá obecně volnější než evropský, kde panuje tzv. zásada předběžné opatrnosti. 
Americká Agentura pro ochranu životního prostředí EPA má velký vliv a skutečně trh reguluje docela razantně. Ve srovnání s Evropou je americký trh díky tomu líp definovaný, například etikety přípravků nebo označení v návodu. Lidé tak přesně vědí, co mají dělat. 

U nás není třeba při deratizaci nikde řečeno, co přesně znamená termín „venku v okolí budov“. Nikdo tu vlastně neví, kde toto „okolí“ ještě je a kde už není. Kdežto v USA je to určené jednoznačně jako 50 stop, respektive 15,24 metru. Podobně je přesně kvantitativně určený třeba bodový postřik atd. Díky tomu je vše mnohem přehlednější. Výrobci proto do dokumentace píšou víc informací, protože vědí, že kdykoliv udělají chybu, čeká je soudní proces a možná i hromadné žaloby, což u nás není běžné. 

Znám to i z vlastní zkušenosti. Když jsem byl v Americe, přišli nám do ubytování likvidovat myši. Říkal jsem jim, že myš běhá za myčkou, a oni na to, že nesmí posunovat nábytek, protože kdyby se něco poškodilo, mohl by je někdo zažalovat. Musíte proto nábytek posunout sami nebo o to požádat správce nemovitosti. Zdá se tedy, že v USA mají zejména velké firmy přesně definovaný operační proces a postup, co kdo a kde smí či nesmí dělat. 

Říká se, že v Evropě je proces povolování biocidů kvůli legislativním bariérám mnohem náročnější než ve zbytku světa. Proto tu máme menší spektrum povolených účinných látek a přípravků. Je to tak? 
Registrace přípravků je prakticky všude hodně drahá a náročná. Ale výrobci se často rozmyslí, jestli o povolení mají bojovat na menším a ještě roztříštěném trhu Evropy, nebo na větších trzích Ameriky a Asie, kde je škůdců daleko víc. Tyto oblasti jsou pro výrobce zajímavější, proto tam možná mají i víc typů biocidních přípravků. Rozdíl ale není zas tak velký. Byl jsem docela překvapený, když nám kamarádka z univerzity v Číně před pár lety zařídila exkurzi do jedné tamní velké DDD firmy. Myslel jsem si, že tam uvidím nějaké lokální či exotické přípravky, ale ukázali mi převážně známé přípravky od mezinárodních firem, které jsem znal. 

A jak funguje v Asii bezpečnost práce? 
Před 30 lety v Číně bezpečnost práce moc neřešili, ale asi se to tam v tomto ohledu hodně změnilo, alespoň v komunální sféře. Tenkrát jsem tam u jednoho výrobce viděl spousty nejjedovatějších fumigačních přípravků normálně ležet na stole, dokonce nám chtěli přibalit s sebou jako vzorek či suvenýr fosfidové tablety. Dnes už se to tam nejspíš neděje.

Na druhou stranu na sociálních sítích jsou běžně záběry z Indie a dalších jihoasijských zemí, jak dédéďáci postřikují normálně mezi lidmi. 
Indie je v tomto ohledu hodně specifická. Spousta výrobců těch nejtoxičtějších látek tam má továrny a ochrana lidí je tam stále dost slabá. Co se týče třeba fumigantů, tak takové množství případů intoxikací lidí jako v Indii je málokde. 

(Celý rozhovor vyjde během června v letošním 2. čísle časopisu Sdružení DDD. Václav Stejskal v něm mluví také například o tom, které invazní druhy nás začínají pálit, nebo o amerických obřích firmách a tamních soudních sporech.)

Autor: Radek Novotný
Foto: archív VS
Datum vydání: 6. 6. 2025