Rozhovor – DDD Servis: Po roce 1989 se náš svět obrátil vzhůru nohama. Pobočku v Lotyšsku jsme založili v sauně pod dohledem ochranky

Na fotce majitelé a zakladatelé společnosti DDD Servis (zleva) Jaroslav Kolář, Jan Plachý a Jiří Kostík. Foto: David Blažek

Jan Plachý a Jaroslav Kolář, spolumajitelé distribuční společnosti DDD Servis, v první části rozsáhlého rozhovoru popisují, jak fungoval obor dezinfekce, dezinsekce a deratizace v komunistickém Československu, jak došlo k založení a expanzi jejich firmy včetně vstupu do dříve „exotického“ Pobaltí anebo jak se vypořádali s pandemií covidu.  

Společnost DDD Servis vznikla v roce 1991. U jejího zrodu stáli čtyři zakladatelé – Jan Plachý, Jiří Kostík, Jaroslav Kolář a Libuše Koudelíková. Jak jste se dali dohromady?
J. P.: Všichni jsme v té době už léta pracovali v Praze-Písnici v Ústředí veterinárních asanačních ústavů v útvaru DDD – dezinfekce, dezinsekce, deratizace. Když ústředí skončilo, bylo nasnadě založit vlastní firmu.
J. K.: Pro mladé generace je dnes složité si představit, co se tu tehdy po roce 1989 dělo. Náš svět se obrátil vzhůru nohama. Po letech státem řízené ekonomiky se najednou otevřel prostor pro vlastní svobodné podnikání. Našeho oboru se to samozřejmě dotklo také.

Jak fungoval obor DDD v Československu před sametovou revolucí?
J. K.: Skládal se ze tří částí. Jednak pod Státní veterinární správou, součástí ministerstva zemědělství, existoval odbor veterinární asanace, který měl na starosti veterinární asanační ústavy, takzvané kafilérie. Pod tento odbor spadalo Ústředí veterinárních asanačních ústavů, kde jsme tehdy pracovali. To byla řídicí centrála pro všech 13 státních kafilérií. Náš útvar v nich měl na starosti jednotlivá střediska DDD a veškerou jejich činnost týkající se živočišné výroby, hlavně dezinfekce. Na to se nabalila i deratizace a dezinsekce. Vedle toho fungovala v Československu Asana, což byla tehdy součást státního zemědělského zásobování a nákupu. V rámci Asany existovalo oddělení, které mělo na starosti hlavně ošetřování skladových zásob z rostlinné výroby. Třetí část lidí, kteří se v té době zabývali oborem DDD, patřila pod městské a obecní komunální podniky. 
Tehdy se v Československu z potřebných přípravků DDD kromě dezinfekce téměř nic nevyrábělo, většina produktů proto byla nedostatková a dovážela se. Nouze byla i o techniku. 

Jak vypadaly začátky vaší firmy DDD Servis? 
J. P.: Parta lidí kolem DDD v celé republice se pravidelně scházela a vztahy byly velice přátelské. Proto se po listopadu 1989 objevila myšlenka, že celé Ústředí veterinárních asanačních ústavů zprivatizujeme a budeme provozovat stejné činnosti jako dřív, jen na vlastní triko. To ale narazilo, protože ne všechna střediska, která pod ústředí spadala, s naším plánem souhlasila. Tento nápad se proto nerealizoval. Začátkem roku 1991 jsme tak spolu s partou lidí, která měla v Ústředí veterinárních asanačních ústavů na starosti dopravu a údržbu, založili firmu Vetox. Ta začala vyrábět lepové monitorovací pásy na hmyz a funguje dodnes. Hned v počátcích jsme ale zjistili, že nás to všechny neuživí. Proto jsme se po několika měsících domluvili, že se oddělíme a založíme vlastní distribuční firmu DDD Servis. 
J. K.: Naše společnost byla od začátku postavená na spolupráci se zásadními světovými výrobci a dodavateli biocidních přípravků a DDD techniky, jako jsou Bell Laboratories, Igeba, BASF, Bayer, respektive dnes Envu, PelGar, Zapi a další. Měli jsme také vždy úzkou vazbu na odborníky ze Státního zdravotního ústavu, hygienických stanic nebo Výzkumného ústavu rostlinné výroby. Byli jsme i u založení Sdružení pracovníků dezinfekce, dezinsekce a deratizace ČR a podíleli jsme se na činnosti evropské asociace CEPA. 

Podařilo se vám také získat areál v Praze-Písnici, kde sídlilo Ústředí veterinárních asanačních ústavů. Jak k tomu došlo? 
J. K.: Stát se rozhodl, že kafilérie půjdou do privatizace. Ústředí veterinárních asanačních ústavů v Písnici tak ztrácelo smysl. Vznikl privatizační projekt, v rámci kterého jsme na úvěr odkoupili polovinu areálu v Písnici. Peníze jsme tehdy neměli, sotva jsme zaplatili povinnou sumu na základní kapitál. Na rozdíl od spousty jiných podnikatelů v té době jsme si nekupovali luxusní auta a oblečení, ale všichni jsme si vypláceli jen malou podnikatelskou odměnu. Řekli jsme si, že tak to bude, dokud se trochu nezmátoříme a nesplatíme dluhy. 
Naštěstí se nám podařilo vykoupit poměrně levně zásoby ve skladu DDD přípravků v Litni, zejména dezinfekci, která byla krátce před exspirací. A protože jsme měli výborné vazby na všechna bývalá výkonná střediska, která potom prováděla dezinfekce v terénu, zásobovali jsme je a díky tomu jsme dokázali splácet úvěr. Druhá polovina areálu v Písnici byla k mání koncem 90. let, kdy už jsme byli schopni zaplatit ze svého.

V té době se vám také podařilo získat pobočku v Plzni, kde byla kdysi produkce. Co se tam vyrábělo?
J: K.: Už za komunismu se tam vyráběly granule na deratizaci. Problémem byly tehdy účinné látky. Tenkrát tu byl k dispozici jen warfarin. Používal se pro komunální deratizace, ale protože kvůli rezistenci u hlodavců ztrácel účinnost, začaly se objevovat nové syntetické antikoagulanty, hlavně brodifacoum a bromadiolon. Těmi disponovaly zahraniční firmy, pro které byl náš stát, přestože v něm vládl komunistický režim, silným partnerem, tudíž mu látky v licenci poskytly. V Plzni se tak vyráběly prémiové granule. Ve formě granulí se tehdy používala naprostá většina rodenticidů, proto jsme tuto pobočku chtěli získat. To se nám podařilo, protože příslušná kafilérie v Biřkově, ke které plzeňské výrobní DDD středisko patřilo, se ho chtěla zbavit. S tím k nám přešel i tamní vedoucí Jan Matas, který se stal spolumajitelem DDD Servis. 
I nám jako nástupnické firmě se nakonec podařilo získat od zahraničních výrobců souhlas, že můžeme vyrábět své granule s jejich registrovanou ochrannou známkou Lanirat. To byl jeden z momentů, které naši firmu rozhýbaly. V době největší slávy jsme v Plzni vyráběli 500 tun granulí za rok. 

Do kdy fungovala výroba v Plzni a proč tam skončila? 
J. P.: Skončila přibližně v roce 2005. Už o pár let dřív se naši zákazníci, což jsou hlavně výkonné DDD firmy, začali odklánět od granulí směrem k měkkým nástrahám. Navíc proběhla jakási revoluce v registracích, když vznikla kategorie produktů “biocidy”, proto bychom museli nechat náš výrobek registrovat přes Evropskou unii, provést řadu laboratorních testů a projít náročným schvalovacím procesem, což by nás přišlo na mnoho milionů korun. V Plzni tak dnes už není výroba, stále tu ale máme obchodní pobočku. 

Dalším milníkem firmy bylo založení pobočky na Slovensku.
J. K.: Se Slováky jsme komunikovali už za federace, dováželi jsme tam zboží. Když se Československo rozdělilo, založili jsme ve Vrútkach u Martina takzvanou organizační složku zahraniční osoby. Později jsme ze slovenské pobočky udělali samostatnou firmu. 

DDD Servis také expandoval do Pobaltí. Jak vznikl tento nápad?
J. P.: Jeden náš zákazník dovážel deratizační granule z Česka do Lotyšska. Přitom to nebyl “dédéďák”, ale obchodoval s dopravními prostředky. V Lotyšsku v té době nebyly k dispozici prakticky žádné pořádné rodenticidy a on je tam prodával se slušnou marží. Proto nás napadlo, že v Rize založíme filiálku. To bylo v roce 1998. 
J. K.: Váže se k tomu řada historek. Například když jsme s Honzou přijeli do Rigy založit firmu, obchodní partner řekl, že se tam smlouvy podepisují v sauně. Do ní jsme vyrazili pozdě večer, on se cestou zastavil u nějaké budovy, zaťukal na vrata a z nich vyšli dva hromotluci. To byla ochranka našeho obchodního partnera, která s námi šla do sauny. Sedli si nahoru a my seděli dole pod nimi. Měli jsme nahnáno, ale všechno nakonec klaplo a firmu jsme založili. Postupně jsme našli smluvní partnery i v dalších dvou pobaltských zemích, Litvě a Estonsku. Příliš DDD zboží tam po odtržení od Sovětského svazu v té době ještě nepřibylo, takže byli hladoví po novinkách. Rozjet tam byznys ale nebylo jednoduché. Ze začátku neznali základní pojmy, jako je například faktura. 

Proč pobaltská pobočka skončila?
J. K.: Všechno pěkně běželo, ale v roce 2008 přišla ekonomická krize a začala se hroutit pobočka v Rize. 
J. P.: Souviselo to i s tím, že když jsme do Pobaltí přišli, byla tam panenská půda, na kterou se velké firmy bály vstoupit, a raději to nechaly na nás. Po roce 2008 si tam ale zřídily vlastní filiálky. 

Další globální ekonomické problémy přišly s pandemií covidu. Jak toto období dopadlo na firmu? 
J. K.: Na rozdíl od ekonomické krize po roce 2008, kdy začali všichni razantně šetřit, nás pandemie příliš nepostihla. Prodeje klasického DDD materiálu sice o něco spadly, ale byli jsme jedni z mála, kdo disponoval výkonnými a moderními stroji na dezinfekce v metru, v budovách a na dalších veřejných místech. Určitý covidový propad jsme tak vykryli prodejem techniky a také dezinfekce.

Autor: Radek Novotný

-----------------------

V druhé části rozhovoru jsme se se zakladateli společnosti DDD Servis bavili o tom, jak se mění obor dezinfekce, dezinsekce a deratizace, jak na firmy dopadá narůstající legislativa, proč mají etikety v Česku i 16 stran, co způsobuje zužování účinných látek a k jakým důsledkům to vede v kombinaci s příchodem nových škůdců do našich zeměpisných šířek. Odkaz na 2. část rozhovoru zde.